"If you're going through hell, keep going..."
Sir Winston Churchill

Angel in disguise 17. díl

29. července 2014 v 21:12 | Luci Dee |  Angel in disguise...
Title: Angel in disguise
By: Luci Dee
Part: 17

"Co je na tom vtipnýho? Myslíš si že bych to nezvládla? Víš co? Až s tebou bude normální řeč, tak přijď!" vyprsknu uraženě a projdu dveřmi ven na chodbu. Chvíli váhám jestli jít do pokoje nebo ven, ale nakonec se rozhodnu pro pokoj. Až se uklidní tak určitě půjde nejdřív sem, teda doufám. Povzdechla jsem si a teleportovala se na svojí postel. Tam jsem se rozplácla, podložila si hlavu rukama a zavřela oči. Chvíli si jen tak ležím, když najednou uslyším něco jako trubku či co a mám pocit jako bych vzlétávala. Nejistě otevřu jedno oko a nervózně zjišťuju že mě něco táhne nahoru k nebi skrz půdu domu. Venku mě to protáhne skrz několik mraků a najednou se ocitnu v jakési velké kanceláři. Podlaha je z načechraných obláčků, u stěn přiražené velké kartotékové skříňky a naproti mně obrovský pracovní stůl se židlí, která je ke mně otočená opěradlem.
"Lucia Devine?" zeptá se najednou židle mírně chraplavým, ale sexy hlasem.
"Ano, prosím," odpovím nejistě a pořád se kolem sebe musím rozhlížet. Nevypadá to tu nijak nebezpečně, ale prostě nemám ráda takovej ten pocit když jen tak ležíte a najednou letíte do nějaký vzdušný kanceláře. Určitě ten pocit taky znáte a musíte se mnou souhlasit. Židle se začala otáčet a já se tak mohla podívat zda je to opravdu mluvící židle, nebo na ní někdo sedí.
"Ty už jsi snad někdy viděla mluvící židli?" zeptá se mě nehorázně krásný kluk. Má krátké kudrnaté hnědé vlasy, zelená kukadla, na krku se mu houpe něco jako psí známka, je oblečen v modrém tričku a surfařských šortkách a mile se na mě usmívá. Je takovou kombinací roztomilosti a drzosti. Hrozně mi někoho připomínal nebo jsem ho už možná někde potkala.
"Ne," odpovím mu, ale v hlavě si k tomu ještě dodám: "Neviděla, ale ani jsem ještě nikdy neviděla takovouhle sexy mluvící židli."
"Židle i já ti děkujeme," pronese kluk a šibalsky se na mě usměje.
"Neříkej mi, že taky umíš číst myšlenky!" pronesu trochu nervózně a rozpačitě se podrbu na hlavě.
"K tvojí smůle ano." Praštím se dlaní do čela. Takhle se ztrapnit před takovýmhle klukem!
"Vůbec jsi se neztrapnila, právě naopak," zazubí se na mě opět a vstane ze židle.
"Mimochodem, já jsem Marcus Katar." Napřáhl ke mně ruku a já si s ním ze slušnosti potřásla.
"Lusia Devine."
"Já vím," zazubí se na mě znovu a jde si zpět sednout. Cestou ke stolu se ještě zastaví u kartotéky a vytáhne si jednu složku, kterou si vezme s sebou.
"Posaď se, prosím." Rozhlédnu se po místnosti a zrovna ve chvíli kdy chci protestovat že nemám kam, luskne prsty a přede mnou se objeví na chlup stejná židle na které sedí on. Jenom vyvalím oči a posadím se na ní.
"Takže...proč jsem tady a kdo jsi ty?" zeptám se po chvíli kdy já mlčím a on si s úsměvem prohlíží složku.
"Ono to není dost jasný?"
"Někomu možná jo, ale já mám pomalý vedení a byla bych ráda, kdybys mi to vysvětlil." Marcus jenom pobaveně pokroutil hlavou a zavřel složku.
"Dobře, takže chceš vědět proč jsi tady a kdo jsem já, ale kde jsi vědět nepotřebuješ?" Hodila jsem po něm výhružný pohled a on jenom s úsměvem pokračoval.
"Tak zaprvý tě oficiálně vítám v nebi. Zadruhý, já jsem Marcus Katar, ale přátelé mi říkají Mac," zazubil se na mě, ale po mém kamenném pohledu raději pokračoval, "A jsem tvůj strážný anděl."
"Cože?!"
"Jsem tvůj strážný anděl, myslím že to bylo dost pochopitelný," pronesl pobaveně Mac. Asi ho trochu přiškrtím, protože se tady pořád usmívá, zatímco já nevím která bije.
"A-a jak jako strážný anděl?"
"No jako že jsem tě hlídal." Nechápavě jsem zvedla obočí. Mac jenom protočil oči a natáhl před sebe svoje ruce.
"Podej mi ruce."
"Cože?"
"Podej mi ruce a zavři oči." Nedůvěřivě jsem mu podala svoje ruce a zavřela oči. Chvilku se nic nedělo, ale pak jsem před očima uviděla scénu z mého dětství.
Já a Josh jsme seděli na houpačkách v parku a naše mamka seděla kousek od nás na lavičce. Povídala si s naší tetou a občas nás zkontrolovala jestli jsme v pořádku. Ten moment mohl být tak z doby kdy mi byli tři a Joshovi pět.
"Nepůjdeme si házet s míčem?" zeptal se mě Josh a já samozřejmě přikývla. Milovala jsem když jsem mohla trávit čas s mým starším bratříčkem. Josh seskočil z houpačky a pomohl mi dolů, abychom mohli dojít za mamkou.
"Mami?" zeptal se Josh když mě za ruku dovedl k lavičce na které seděla mamka s tetou.
"Ano, broučku?" pohladila ho mamka po vlasech a mě si vzala na chvilku na klín.
"Můžeme si jít s Lusiou házet?" Mamka mě hladila po vlasech a usmívala se jako sluníčko.
"Samozřejmě, jenom nám zůstaňte na očích, ano?" odpověděla a postavila mě zpátky na zem. Z tašky s našima hračkama vyndala růžový míč Hello Kitty a podala nám ho.
"A Joshi!" zavolala ještě na brášku když jsme odcházeli, "Dávej na sestřičku pozor!" Josh se usmál, přikývl a znovu mě chytil za ruku. Došli jsme na malý trávníček určení pro míčové hry a začali si s míčem házet. Smála jsem se jako praštěná, protože jsem byla ještě hodně malá a všechno mi přišlo vtipný. Asi po deseti minutách se Joshovi povedlo hodit míč tak, že odletěl k nedaleké silnici.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama