"If you're going through hell, keep going..."
Sir Winston Churchill

Angel in disguise 14. díl

29. července 2014 v 20:54 | Luci Dee |  Angel in disguise...
Title: Angel in disguise
By: Luci Dee
Part: 14

"Lusio?" Zorničky se mi rozšířily a vyděšeně jsem sebou trhla. Ten hlas jsem poznala okamžitě a věděla jsem, že je zle. Z hluboka jsem se nadechla a opravdu hodně pomalu zvedala pohled. Nechci ho vidět hned teď. Neochotně jsem zvedla pohled od podlahy a okamžitě se zadívala do těch pronikavých modrých očí jejich majitel stál ve dveřích s otevřenou pusou. Nasucho jsem polkla a nějak se vyhrabala na nohy, protože jsem nechtěla být v znevýhodněné pozici.
"Lusio?" zašeptal znovu nevěřícně Niall a zíral na mě stále s otevřenou pusou. Nevěděla jsem co mám dělat. Hlavně nezmatkovat! On tě ve skutečnosti nevidí, jenom se mu po tobě strašně stýská, tak prostě říká tvoje jméno. Sakra! Nějak jsem se zabrala do svých myšlenek a Niall se mezitím přesunul ke mně. Natáhl ke mně ruku ve snaze se mě dotknout, ale já jsem se rychle uhla a vyběhla z kuchyně na chodbu.
"Nialle! Proč PJ pořád pláče?" ozval se z obýváku Harry, který zrovna seděl na sedačce vedle Angel. Stála jsem v hlavní chodbě nakročená že vyběhnu schody a zalezu do nějakého pokoje.
"J-j-já nevím. Mohl bys sem prosím jít?" zašeptal Niall roztřeseným hlasem, opřel se o kuchyňský stůl a úplně zezelenal. Hazza se mezitím společně s Angel přesunuli do kuchyně a jakmile uviděli nazelenalého Nialla, okamžitě se na něj vrhli.
"Ni, jsi v pořádku?" zeptal se Hazza a udělal místo "doktorce" Angel, která stále měla ten její kyselý výraz.
"Simulant jeden!" Tohle přece řekla Angel, ale když jsem se na ní podívala, vůbec nehýbala rty. Tohle už je vážně moc! Jestli mi teď ještě někdo bude tvrdit, že můžu slyšet něčí myšlenky, tak se připravte na horrorový masakr.
"Co ti je? Jsi úplně zelený," lekla se Angel a rychle přiložila ruku na Niallovo čelo.
"Sakra, on asi nesimuluje," řekla si v duchu Angel a já se začínala psychicky hroutit. Upřímně řečeno mě nebaví se dozvídat tak zásadní věci v těch nejhorších situacíhc. Potřebuju si to někam napsat, nebo alespoň ať mi někdo dá příručku: JAK BÝT SPRÁVNÝM ANDĚLEM. Hazza mezitím popadl PJ a začal se s ní procházet po kuchyni, aby jí alespoň trochu uklidnil.
"Horečku nemá. Je ti špatně?"
"J-j-jo. Trochu," šeptnul Niall a sesunul se na židli. Všechno jsem pozorovala z chodby a přemýšlela proč se mi hned po mé přeměně v anděla někdo nezjevil a nevysvětlil mi co a jak.
"Jdi si lehnout a my dva se postaráme o PJ, dobře?" navrhl Hazza a i přes starost o Nialla se na Angel flirtovně usmál.
"Sice bych se radši postaral o někoho jinýho, ale to třeba až později." Dolehly ke mně Hazzovi perverzní myšlenky a já jenom litovala, že se o moje vlastní dítě stará on a Angel, která mu určitě vyzradí to tajemství. Ni jenom přikývl a plouživým krokem se vydal pryč z místnosti. Rychle jsem se vzpamatovala, proběhla prázdnou chodbou, přes schodiště do Niallova pokoje. Počkám tam na něj a pak si s ním promluvím. Nejspíš nebude reagovat stejně nadšeně jako PJ, ale já taky nejsem úplně nadšená že mě vidí. S povzdechem jsem došla k oknu v jeho pokoji a zadívala se ven.
"Kdybys cokoliv potřeboval, tak zavolej, OK?" Uslyšela jsem Angelin mírný hlas, souhlasné zamručení Nialla a těžké dopadání nohou na schodech. Za chvilku už tady bude. Teď ještě dva schody a ocitne se na chodbě u pokoje. Stočila jsem svůj nervózní pohled od okna ke dveřím a posadila se na malé křesílko v rohu místnosti. Hrdinsky jsem narovnala ramena, takže se mi křídla krásně tyčila za zády, ale jakmile jsem uviděla, že se klika od dveří pohla, ramena mi spadla do ustrašené pozice a křídla je sklesle následovala. Nervózně jsem polkla a sledovala, jak se ve dveřích postupně objevuje blonďatá hlava. Znovu jsem se zhluboka nadechla a podívala se do modrých očí, které jakoby instinktivně směřovali na křesílko.
"Ni?" zašeptala jsem a přitom si dodávala odvahu na to, abych s ním mohla mluvit dál a nevystřelila z místnosti nejbližší únikovou cestou. On jenom vytřeštil oči a zůstal stát na místě jakoby zkameněl. Zvedla jsem se z křesílka a pohla rameny, abych schovala svá křídla a nevyděsila jimi Nialla ještě víc.
"Ni, ty-ty mě vidíš?" zeptala jsem se po chvilce trapného ticha a přistoupila k zadní noze postele tak, abych stála přesně naproti Niallovi a dívala se mu do očí. On se na mě chvíli upřeně díval, párkrát zamrkal, začal tikat zrakem všude možně po místnosti a nakonec nepatrně přikývl.
"Takže...Ty mě vidíš jak tu stojím?" Lusio, přemýšlej sakra! Taková blbá otázka! Když jsi nervózní tak meleš neskutečný blbosti! Znovu jenom přikývl a stále se na mě nehodlal podívat.
"A jak vypadám?" Tentokrát zvedl pohled od svých bosých nohou a zasněně, možná trochu nervózně, se na mě zadíval. Čekala jsem na jeho odpověď a doufala, že bude chválivá, ale teď by mě potěšilo i kdyby mi řekl že vypadám jako deset let nemytej opičák, protože by alespoň trochu uvolnil tuhle silně napjatou atmosféru. Usmála jsem se mému dokonalému vtipu a jeden úsměv věnovala i Niallovi, aby nebyl tak nervózní.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama