"If you're going through hell, keep going..."
Sir Winston Churchill

Angel in disguise 13. díl

29. července 2014 v 20:53 | Luci Dee |  Angel in disguise...
Title: Angel in diguise
By: Luci Dee
Part: 13

Probudila jsem se až když se ze zdola ozval zvonek od dveří. Kdo to může být? Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly 15:30. Hned mi bylo jasné, že to bude Angel, protože v lístku bylo napsáno že přijde na oběd. Někdo se zasmál a pak se ozvalo ťapkání bosých nohou po podlaze v chodbě.
"Jééé, Angel!" Niall se rozkřičel na celý barák. Zvedla jsem se z postele, protřela si oči a vydala se dolů. Ve dveřích jsem uviděla svojí kamarádku Angel, která se zrovna objímala s Niallem.
"Ahoj, Ni." Zaslechla jsem v jejím hlasu trochu jedovatosti a Niall zřejmě také, protože se na ní nechápavě podíval. Sakra, určitě se jí bude chtít zeptat, proč je taková "milá"! Ona totiž jako jediná věděla kdo je otcem PJ a protože byla trochu horkorevná, tak by to mohla ve vzteku všechno prozradit. Niall už se nadechoval že něco řekne, ale naštěstí jsem neplánovaně zareagovala.
"Sakra neprozraď se!" sykla jsem spíš pro sebe, ale naštěstí to mělo účinek, který jsem neplánovala. Niall si povzdechl a s tichým: "Už zase..." se otočil směrem ke kuchyni.
"Co už zase?" zeptala se mírně vytočeně Angel. Sakra ta má dneska ale náladu.
"Harry je tu Angel!" houknul Niall do kuchyně a natáhl se kolem Angel k vchodovým dveřím, aby je mohl zavřít. Asi mu táhlo na bosé nohy. Za chvilku se z kuchyně vyřítil Harry s jeho flirtovacím výrazem.
"Angel, lásko moje jediná," pronesl Harry tím jeho chraplákem na který balí holky a rozpřáhl ruce do objetí.
"Harry," broukla otráveně Angel a obejmula ho. Niall postával u dveří, na kterých doslova ležel a pohledem sledoval zrcadlo na jedné ze stěn chodby. Já jsem se jenom usmála a využila prázdné kuchyně do které jsem se proplížila. Postavila jsem se vedle PJiny dětské židličky a naklonila se k ní.
"Ahoj zlatíčko," šeptla jsem a pohladila jí po tvářičce. Ona se jenom zasmála a začala ke mně natahovat svoje ručičky. Usmála jsem se a nechala se od ní chytit za ukazováček. Málem jsem se štěstím roztekla když se rozesmála ještě víc.
"Maminka je a vždycky bude s tebou, zlatíčko. Nikdy tě neopustím," pohladila jsem jí po hlavičce na které už bylo trochu vlásků hnědo-blonďaté barvy. Prohlédla jsem si její oblečení, které jí zjevně vybíral Niall. Měla na sobě světle zelené ponožky s housenkama, tmavě modré teplé kalhoty a fialové tričko s dlouhým rukávem a obrázkem růžového slona. Panebože, jak jí někdo tohle může obléct? No nic, oblékal jí jeden z kluků, takže se to dá nějak prominout. Navíc nemá na sobě skoro nic růžovýho, takže se to taky dá přežít.
"Jsi nádherná, zlatíčko," šeptla jsem jí do ucha a dala jí malou pusinku do vlásků. Ve stejnou chvíli mnou projel jakýsi šok a rozšířili se mi zorničky. Je to úplně stejný jako předtím v nemocnici, když jsem se dotkla toho zraněného. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na PJ, která se na mě zubila svým bezzubým úsměvem. Znovu jsem jí dala pusinku do vlasů a pozorně sledovala obrazy, které se mi objevovaly před očima. Kostel, Josh a ostatní kluci kromě Nialla v obleku, El s Perrie a Sophia v krásných šatech, PJ v modrých šatičkách s košíkem světle modrých růží, krásný rodinný domek v Irsku, houpačka a na ní PJ přibližně ve třech letech, já sedící na verandě toho domku a Niall sedící vedle mě a objímající mě kolem pasu. Co to sakra bylo?! Trochu jsem od PJ odskočila a zprudka oddechovala.
"T-tohle n-nemůže b-být p-pravda..." uklidňovala jsem sama sebe, ale upřímně mi to moc nešlo.
"Proč?" podívala jsem se na PJ, která se na mě stále culila. Jako by to snad ona mohla vědět. Panebože Lusio je to batole a ty jsi teoreticky mrtvá! Vzpamatuj se už sakra!
"Proč? Proč jsem viděla tohle všechno?" Položila jsem si ruku před pusu a snažila jsem se to všechno vydýchat. Oči se mi najednou samovolně začali zalévat slzami a já si je začala horlivě otírat.
"Sakra," zaklela jsem a znovu si utřela další slzu, která mi spolu s ostatními rozmazala normální vidění. PJ se na mě dívala těma svýma nevědocíma očičkama a natahovala ke mně ručičky ve snaze se mě znovu dotknout. Já jsem ale stála u linky a opírala se o ní, protože by to se mnou jinak asi seklo. Hrudník se mi nepravidelně zvedal a pokud bych právě teď žila, tak by tohle byla ideální příležitost pro prasknutí tý blbý žíly v mozku. Rozbrečela jsem se na plno a zvedla se zády o linku na zem. Obejmula jsem si kolena a opřela si o ně čelo. Ne, proč jsem tohle všechno viděla? Tohle jsem vážně vidět neměla! Sakra, proč já vždycky udělám nějakou pitomost? PJ se v dětské židličce rozplakala, ale já jsem byla úplně mimo. V duchu jsem si nadávala a vůbec nevnímala okolí. Veliká chyba!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama